P. Tomáš Pospíšil OP - 5. výročí
Na svátek svatých andělů strážných 2. října 2020 zemřel ve věku 69 let bratr plzeňského konventu fr. Tomáš Pospíšil OP. Řeholní roucho svatého Dominika oblékl před 42 lety, jako kněz sloužil v Řádu bratří kazatelů 33 let. Pohřební mše svatá se konala v klášterním kostele Panny Marie Růžencové v Plzni 10. října v 15 hodin a předsedal jí otec Dominik kardinál Duka. Po posledním rozloučení byly ostatky fr. Tomáše uloženy do řádového hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni. R.I.P.
OTEC TOMÁŠ POSPÍŠIL O KNĚŽSTVÍ
Převzato ze: ZRCADLO CÍRKVE 10/2020/2
Na následujících řádcích přinášíme příspěvek o. Tomáše Pospíšila OP do ankety "Kde nacházejí svůj vzor a motivaci současní kněží", kterou uveřejnil časopis Salve č. 2/2010.
Musím s povděkem uznat, že vlastně teprve příležitost k účasti na této anketě mi pomohla ujasnit si určité věci, ke kterým člověk asi jen pomalu získává reflektovaný odstup. Konvertoval jsem v dospělém věku a můj pojem kněžství byl zcela literární a věcně mlhavý, bez jakékoli zkušenosti chrámu, liturgie, osobního kontaktu. V samých počátcích konverze pro mne byl fascinující kněžskou (tak jsem ji vnímal, jako kněze-proroka) postavou prorok Jeremiáš – v podání Franze Werfela, neboť Písmo jsem dosud neznal.
V posledním období před přijetím křtu měla na můj vývoj zásadní vliv prof. Růžena Vacková, k níž jsem z Prozřetelnosti směl víceméně pravidelně docházet posledních deset let jejího života. Má-li hodnotu příklad, má ji nepochybně i ten, kdo k onomu příkladu přivádí, a to byla ona. V mnoha případech z vyprávění, v řadě případů dokonce in persona jsem u ní poznal spoustu velkých kněžských osobností v dějinách církevních i kulturních. Přemnozí hráli vynikající úlohy v dějinách křesťanského boje a podobni Jeremiášovi byli chváleni i haněni, vysmíváni a zavíráni do žalářů, a přec zůstávali služebníky Božími na cestě do nebeského Jeruzaléma, když ten pozemský byl všelijak ohrožován.
Přijal jsem křest a vzápětí poznal otce Jiljího Dubského, dominikána u Sv. Jiljí. Po léta jsem tam bezmála denně ministroval a zblízka se radoval ze setkávání s další velkou kněžskou osobností. Netrvalo dlouho a pocítil jsem povolání k dominikánům, v němž bylo kněžství implicitní, nikdy samostatné. Byl jsem přijat a poznal otce Dominika Duku. Samozřejmě jsem se pak setkával s mnoha a mnoha dalšími kněžími, ale pro formaci mého budoucího kněžství byli určující výše jmenovaní.
Jak vysvítá, neměl jsem zkušenost s knězem-obřadníkem či katechetou nebo farářem. Můj typický kněz byl v komunistickém nebo jiném arestu, v podzemí, živil se třeba prací ve Škodovce, studoval ve vlaku, v práci i v hospodě, celebroval, kdekoli to bylo vhodné, a byl svědkem až po Trůn Beránkův. Byl snad někdo méně knězem v Dachau či v Leopoldově, v PTP či v dolech? Je menší kněžství toho, kdo přišel o zrak, o ruku, o paměť? Teprve po řadě let kněžské služby jsem byl trochu překvapeně konfrontován s takovým pojetím kněžství, které vidí jediný přiléhavý prototyp v panu faráři. Bývám trochu bezradný, co na to říkat.
O to více si uvědomuji, za co vděčím té osobní cestě, kterou mi Pán Bůh vybral. Prostřednictvím Růženky, Jiljího a Dominika jsem byl přiveden ke sv. Dominikovi a sv. Tomášovi, které jsem vždycky od samého začátku vnímal tak, jak je oni tři učitelé pro mou začátečnickou nevědomost předložili – jako eminentně kněžské velikány, a tudíž vzory kněžství.
Posléze se díky studiu projevil další vhled. Plnosti služebného kněžství se těší až biskup. Kněz-presbyter má své kněžství jedině jako podíl (tj. částečný) na této plnosti, z čehož vyplývá určitý nepominutelný rámec a závislost, což se projeví i u určitých příkladů kněžství. Ve vlastním případě považuji za silné potvrzení znaků, které mi Prozřetelnost připravila, že zrovna Dominik Duka byl vyvolen k získání plnosti kněžství.
Konečně největším studijním "objevem", k němuž se zkušenostně asi dozrává velmi osobními cestami, je to, že každé kněžství je přece nějakou participací na kněžství jediného Velekněze Nové Smlouvy. Tady samozřejmě musí jít rovněž o vzor, ale nejen to. Ontologickou hloubku vztahu našeho kněžství ke Kristu je možné "vidět" při jejím liturgickém vyjádření, když na základě svého kněžského charakteru (ontologický aspekt kněžství) jedná kněz in persona Christi.
Shrnuto a uspořádáno vzestupně: formační vzory (působí nadále) pro mé kněžství jsou kněz-prorok Jeremiáš, Růženka Vacková jako prezentátorka a svědecké osvětlení, Jiljí Dubský a Dominik Duka, spolu se všemi svatí Dominik a Tomáš Akvinský a v nich ve všech prosvítající zdroj Ježíš Kristus.
Nezbytným základem pro služebné kněžství je všeobecné, křestní kněžství. Snad lze říct, že aspoň v jistém smyslu má Maria jakousi plnost tohoto všeobecného kněžství, navíc je to Matka Spasitelova a Matka církve, takže vlastně celé naše kněžství je pohrouženo do jejího mateřství – bylo by možné, aby i ona nebyla vzorem?