Dopis z Jeruzaléma č. 7

CHRÁMOVÁ HORA

Milí přátelé,

jedna z dalších úterních topografických exkurzí slibovala hned od počátku naprostou změnu. Sešli jsme se hned po ranních chválách v 8:15 a hlavně prý s sebou nemáme mít žádné výrazné náboženské symboly! Oblékám si tedy rifle a jdu na místo srazu. Jaké je ovšem mé překvapení, když mě do očí uhodí černobílá kombinace našeho hábitu i s kápou, kterou má na sobě můj australský spolubratr; jestli tohle není výrazný náboženský symbol, tak co tedy? Po cestě zjišťuji, že jde především o kříže, růžence, Bible a další podobné předměty, které bychom mohli na místě odložit, nebo se s nimi, nedej Bože, dokonce modlit! Proplétáme se ulicemi starého města, směřujeme do jeho muslimské části, a pak stoupáme ke Lví bráně. U té nás čeká statný čtyřicátník s mohutným plnovousem, náš průvodce. Ten nás provedl jednou z mnoha bran vedoucích na chrámový pahorek, obdélníkovou esplanádu, kterou z východní a jižní strany obklopují městské hradby a z dalších dvou muslimská a částečně i židovská čtvrť se slavnou Západní zdí, kterou všichni známe jako "Zeď nářků". My se však nacházíme na obrovském prostranství nad ní, kterému v centrální části vévodí Skalní dóm a na jižní straně mešita al-Aksá.

Náš průvodce nás ujišťuje, že jsme tu vítáni, nicméně pak spouští litanie výčitek vůči izraelskému státu, který tuto část Jeruzaléma obsadil v roce 1967 v rámci takzvané Sedmidenní války, kdy byl Izrael napaden koalicí arabských států, ubránil se, a navíc získal další území. Do té doby spadala Chrámová hora pod správu Jordánského království. Až dodnes je však předmětem vášnivých sporů mezi muslimy a židy, zvláště těmi nejradikálnějšími, kteří sní o obnovení Jeruzalémského chrámu. Samy židovské náboženské autority svým souvěrcům zakázaly na toto místo přicházet, aby náhodou nevstoupili na místo, kde stávala velesvatyně. Návrší je opevněné a z muslimské čtvrti je možné na ně vstoupit množstvím bran. Navzdory jisté muslimské samosprávě tohoto území jsou všechny vstupy kontrolovány mladými izraelskými vojáky, chlapci i dívkami. Přístup pro ne-muslimy je ale z rozhodnutí Izraele jen jediný: v jihozápadním cípu, kousek od Západní zdi. Náš průvodce nás tedy provedl bránou pro muslimy!

Dále nám vysvětlil, že název al-Aksá se nevztahuje jen a pouze na jižní mešitu, ale na celé prostranství, které je v pátek a o velkých svátcích hustě zaplněné modlícími se muslimy; severní část prostranství okolo Skalního dómu je vyhrazená ženám a jižní část blíže mešitě al-Aksá patří mužům, proto se prvně jmenovanému někdy říká ženská mešita. Skalní dóm se svou zlatou kupolí, která nádherně odráží sluneční světlo, a výrazně modro-bíle keramikou obloženými zdmi na osmiúhelníkovém půdorysu se nachází uprostřed esplanády. Před vstupem si zouváme boty a vstupujeme na červeno-bílý koberec. Jeho stále se opakující orientální motiv svou špičkou ukazuje směr modlitby, tedy k Mekce. Uprostřed vší té nádhery vyčnívá skála, vrcholek Chrámové hory, pod kterým se nachází jeskyně, do které také sestupujeme. I zde je rozprostřen koberec a vidíme i mihráb, výklenek označující jižní stranu směřující k Mekce. S největší pravděpodobností právě zde stál původní Jeruzalémský chrám, ale vzhledem k nemožnosti  archeologického výzkumu nevíme, zda se na tomto místě nacházel oltář nebo velesvatyně. Jediný vědec, který na Chrámové hoře mohl provést několik archeologických sond, byl v šedesátých letech, a to díky svému přátelství s jordánským králem, františkán Bellarmino Bagatti.

Po zničení Jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 byli Židé vyhnáni a není přesně známo, jestli pohanský chrám římského města Aelia Capitolina, jak byl Jeruzalém přejmenován, stál zde nebo jinde ve městě. V každém případě v byzantské době zůstalo toto místo prázdné jako doklad Ježíšových slov o zničení chrámu. V roce 613 získali moc nad Jeruzalémem Peršané a po nich město padlo do rukou muslimských dobyvatelů. Ti neobsadili žádnou z křesťanských svatyní, ale zabrali prázdné místo na této hoře, které navíc spojili s Mohamedovou noční cestou do Jeruzaléma a uchvácením do nebe. A tak se Jeruzalém stal třetím nejdůležitějším poutním místem islámského světa. Skalní dóm tu byl zbudován v letech 688-691; v době křižácké nadvlády se stal kostelem s názvem Templum Domini a kolébkou rytířského řádu templářů.

Když jsme vyšli ze Skalního dómu, vydali jsme se na druhou stranu esplanády, sešli jsme několik schodů a minuli krásnou kašnu, kterou muslimové používají k rituálnímu očišťování. Opět bosí jsme vstoupili do mešity al-Aksá, která na člověka zapůsobí svou rozlehlostí, přestože tento chrámový prostor dnes čítá jen sedm širokých lodí - dříve jich bylo dokonce patnáct, avšak dobyvatelé a zemětřesení velkou část zničili. Po cestě zpátky podél východní zdi, za kterou se rozkládá muslimský hřbitov, jsme minuli Zlatou bránu. Ta je dnes zazděná; víme, že i v byzantské době se používala vzácně, jen na slavnostní průvody na Květnou neděli a svátek Uvedení Páně do chrámu. Právě jí by měl na toto místo přijít mesiáš, a proto také velkou část protější Olivové hory zabírá židovský hřbitov, kde zemřelí očekávají jeho příchod.

Po rozloučení s naším průvodcem jsme muslimskou a poté židovskou čtvrtí došli k Západní zdi a pak Hnojnou bránou ven z města. Po jižním svahu jsme zamířili k vykopávkám Davidova města, které se nachází na východní straně této šíje nad pramenem Gichón a které jsme navštívili už na podzim. Jedinečným zážitkem tehdy byla cesta Ezechiášovým tunelem  vyhloubeným v 8. století před Kristem, který měří kolem 500 metrů. Návštěvník se brodí vodou a velice úzkým tunelem nakonec vyjde na světlo u rybníka Siloe. My jsme však zůstali na západní straně, kde nás za vysokou plechovou zdí přivítala archeoložka, která vede vykopávky na západní straně Davidova města. Bylo úžasné vidět archeology při práci a poslouchat výklad někoho, kdo nám ukázal jednotlivé vrstvy, jejich charakteristiky a rovnou také poukázal na větší celky.

Kvůli nemožnosti archeologického průzkumu na samotné Chrámové hoře nevíme, zda Jeruzalém vznikl právě tam, nebo na jejím jižním svahu u pramene Gichón, který je jako jediný zdroj pitné vody zásadní pro rozvoj celého města. Jeruzalém totiž skutečně spočívá na vrcholu Judských hor, neprotéká jím žádná řeka a obvykle zde prší jen v období dešťů, tedy od listopadu do února. Dalším velice zajímavým bodem je křesťanské vnímání Chrámové hory jako klíčového místa, které však svědčí o konci Starého zákona a jeho liturgie. Skutečným epicentrem Jeruzaléma se tak stává Chrám Božího hrobu, v kterém se koncentruje celé Ježíšovo velikonoční tajemství, jež se však může slavit po celém světě. A tak se naplňují Ježíšova slova, že neslavíme Boha na hoře Gerizim, ani na Chrámové hoře, ale všude, a to v Duchu a v pravdě (srov. Jan 4,20-24).