Dopis z Jeruzaléma č. 3

CHRÁM BOŽÍHO HROBU

Milí přátelé, 

epicentrum křesťanství se nenachází v Římě, ale v Jeruzalémě. A starozákonní Kazatel má pravdu, když tvrdí, že všechno, co je pod sluncem, už bylo a zase bude. Jen jedna jediná událost se tomuto tvrzení vymyká. Navzdory tomu, že se odehrála před dvěma tisíci lety na jednom konkrétním místě, čas i prostor překračuje. Do stejné doby se k ní už nevrátíme, ale můžeme se k ní přiblížit alespoň místně. Skutečným středobodem vesmíru přece nemůže být nic jiného než prázdný hrob, totiž chrám Božího hrobu, nebo, jak jej nazývají Řekové, Anastasis, Vzkříšení. 

Toto místo je od našeho kláštera vzdálené jen nějakých dvacet minut chůze. Když se vydáme z kláštera doleva a mineme palestinské autobusové nádraží, bleší trh a pouliční arabské občerstvení a nenecháme se zlákat jeho nádhernou vůní, dojdeme k přechodu, kde vždycky svítí červená. Na druhé straně silnice pak v kukani hlídkují mladí izraelští vojáci a vojačky, kteří hlídají vstup k Damašské bráně. Když konečně blikne zelená, přejdeme ulici a po mnoha schodech sestoupíme na úroveň brány, kterou vstoupíme do starého města obehnaného hradbami.

Jeruzalémské ulice a uličky jsou typické tím, že ze severu na jih většinou sledují vrstevnice, takže vedou relativně po rovině; zatímco ze západu na východ prudce klesají k mocně se vypínající Chrámové hoře, podepírané západní zdí, kterou většinou známe jako zeď nářků. Posledně jmenované uličky fungují jako prudké úzké zkratky; zatímco ty první jsou skutečnými tepnami města, které jsou lemovány obchody, které expandují z malých prostor krámků ven na ulici a stávají se tak tržištěm plným vůní, barev, chutí a prodavačů, kteří sedí venku na stoličkách a diskutují. Občas se tudy snaží prodrat různá vozítka zásobování, popelářů, či policie; a je skutečný zázrak, že nikoho nepřejedou a vymotají se ven z města. 

I když si to člověk v zástavbě hned neuvědomí, chrám Božího hrobu stojí také v kopci, proto se k němu sestupuje po schodech. Než člověk vstoupí na rozlehlé nádvoří, mine vstup do Omarovy mešity, která je pojmenovaná po prvním muslimském dobyvateli města, jež se v roce 637 odmítl pomodlit v samotném chrámu, ale pomodlil se před ním. Portál chrámu zdobí dvě velká okna a dvoje dveře, z nichž jsou jedny zazděny, stejně jako všechna ostatní okna chrámu. Další muslimský dobyvatel města, Saladin, po vyhnání křižáků roku 1187 chtěl totiž omezit přístup do chrámu, a proto svěřil klíče od něj dvěma muslimským rodinám, které ho dodnes odemykají. A tak Arméni, Řekové a františkáni žili po několik století v chrámu jako v domácím vězení. Vlastně až dodnes je pro ně kostel nejen místem modlitby, ale také života. A večer před osmou musí být doma v klášteře v Božím hrobě, jinak jim zamknou jediný vchod a domů se dostanou až v půl páté ráno, kdy se znovu otevírá. 

Při vstupu do chrámu na člověka dýchne vůně kadidla a balzámu, kterým je nasáklá mramorová deska, u které si mnoho lidí kleká a dotýká se jí. Je to místo, na kterém Josef z Arimatie a Nikodém připravovali Ježíšovo tělo pro pohřbení. Po pravé straně pak vedou příkré schody na Golgotu, kde hoří mnoho zavěšených lamp a člověk může jít až k oltáři, pokleknout u něj, schoulit se pod jeho mramorovou desku a dotknout se skály, na které byl Ježíš ukřižován. Hned vedle je kaple Panny Marie Bolestné. Toto místo je stranou od hlavního proudu poutníků a člověk se zde, stejně jako na dalších skrytějších místech chrámu může v tichu modlit. Když potom člověk sestoupí z Kalvárie, musí po obvodu obejít centrální chrámový prostor, kterému se říká katholikon; ten slouží řeckým pravoslavným. Ve třetině cesty se dá sestoupit po schodech dolů, do velké kaple Arménů, kde se připomíná nalezení Kristova kříže svatou Helenou, matkou císaře Konstantina, jejíž kaple je ještě o poznání níž. V ní pak je možné krásně vidět skálu, do které a na které je celý komplex vystavěn. Bratr Stéphane, františkánský kvardián (představený), nám pak při archeologické exkurzi ukázal a vysvětlil, že se na tomto místě před naším letopočtem těžil kámen, v Ježíšově době zde pak byla zahrada (podle nálezů pylů) a skutečně se zde pohřbívalo (můžete sami navštívit hroby ve skále). Tedy místo bylo skutečně mimo hradby města, jehož součástí se stalo až po zničení Chrámu Římany. 

Když vystoupíme znovu na úroveň katholikonu a obejdeme jej téměř celý, přijdeme k františkánské kapli a k místu, kde se Ježíš po svém zmrtvýchvstání setkal s Máří Magdalenou. A pak už vstoupíme do obrovského prostoru, pod jehož kupolí se nachází malá kaplička. Před ní stojí řada lidí a pravoslavný kněz, který má zrovna službu, pouští poutníky po třech nebo po čtyřech do předsíně a pak na samotné místo Kristova vzkříšení, kde člověk může kleknout a v tichu se chvíli modlit, než jej kněz vyzve, aby pustil další poutníky. Po takové chvíli se člověk přesune ke vstupu do katholikonu a ještě se tiše modlí… 

Když jsem šel na konci září poprvé k Božímu hrobu, před vstupem mě míjel nějaký františkán, který mě zval na procesí; prý je každý den v pět. S díky jsem odmítl, ale když jsem měl za sebou celou výše popsanou cestu, ocitl jsem se, ani nevím jak, uprostřed františkánského procesí. A to je vám zážitek! Hodinu se pochoduje po celém chrámě, po cestě se latinsky recituje nebo zpívá a okuřuje kadidlem. Člověk má v ruce svíčku, modlitební knížku a neví, co sledovat dřív, jestli mu zhasne svíčka, někde zakopne, nebo se pokusí v modlitbě udržet krok s františkány, kteří to všechno znají nazpaměť a modlitby vlastně skandují. Při výstupu na Kalvárii se však začne zpívat chorál, všechno se uklidní a chvíle ticha po modlitbě, která je šeptaná v kleče, vezme člověka za srdce... Do toho se ze spodní kaple začne nést celým prostorem arménský zpěv nešpor. A procesí se vydává opět na cestu, tentokrát k místu vzkříšení, setkání s Máří Magdalenou, a nakonec do františkánské kaple, která je zasvěcená setkání Zmrtvýchvstalého s jeho matkou Marií. Tam celý průvod končí krátkou eucharistickou adorací a požehnáním. U dveří kaple se pak zdravím s bratry, tedy spíš se s nimi seznamuji, a francouzský bratr Stéphane pronese něco o tom, že jsou jen dva druhy dominikánů: ti, které už na procesí nikdo nikdy neuvidí; a ti, kteří se rádi vrací… 

V rámci úterních archeologických exkurzí jsme se před čtrnácti dny vypravili i do Božího hrobu, ale bylo toho tolik k vidění a slyšení, že jsme se vrátili ještě v sobotu, a minimálně jedna prohlídka nás ještě čeká. Často se vypráví o tom, že křesťanské církve se uvnitř tohoto chrámu nesnesou, a proto se o pořádek mezi nimi (včetně onoho zamykání) musí starat muslimové; a také že se v chrámu nemůže nic změnit, aby mezi nimi nevypukla válka; proto je v okně stále opřený žebřík a úzkostlivě se dodržuje status quo. Avšak na vlastní oči můžu dosvědčit, že změnit se toho může opravdu hodně, zvlášť když tu nyní probíhají archeologické vykopávky! Navíc po návštěvě s františkánským kvardiánem, který nás vzal do řeckého ortodoxního patriarchátu, kde učí jejich seminaristy latinsky, do arménského podzemí a na vyvýšenou galerii téměř až do jejich pokojů, a se všemi, které jsme potkali, se srdečně zdravil a s některými i objímal, tomu moc nevěřím. Pověstný žebřík tam pak Arméni nechávají jako připomínku období společného "domácího vězení", neboť díky němu byli celá staletí zásobováni. A status quo je skvělá věc, která brání kolizím. Nejsou to psaná pravidla, ale stále dodržované zvyky: kdy, kdo a co dělá. Proto se například františkánské procesí nesrazí s Armény běžícími na jejich nešpory. Stéphane připouští, že se občas nějaké konflikty vyskytnou, přičemž ale často nejsou záležitostí místních pěti církví, ale vychází z neznalosti poutnických skupin, které nerespektují dané pokyny. Podle jeho slov je pak především jedinečné to, že se všechny komunity modlí na místech spravovaných druhými a umožňují druhým, aby se modlili u nich. 

Zjistil jsem, že Anastasis na mě působí jako magnet. Když jsem ve Starém městě jen tak na procházce, vždycky tam zaručeně skončím. Najdu si nějaký klidný kout a v tichu se pomodlím, nakonec pak zajdu na Golgotu nebo do Kristova hrobu. A ano. Na procesí jsem se už vrátil…